Jak probíhal můj porod…

DSC04864
Předem se omlouvám za to, jak vypadám na fotkách a za jejich kvalitu -ale aspoň si představíte, jak to probíhalo.
V pátek 6.2. se u nás v Brně v práci podepisovaly takzvané růžovky. Mě tvrdlo břicho tak, že jsem nemohla vyjít ani do mezipatra na wc, jak to bylo nepříjemné a začínala jsem být trošku v depresi z těch čtyř stěn. Tak můj milý zavelel, vzal si volno a že pojedeme do Brna vybrat dlažbu do vstupní chodby a dveře. To byl pátek 6.2.  Lítali jsme celé dopoledne, já si pokecala v práci a dokonce jsem milého ukecala na poslední nákupy 🙂 Všichni se mě ptali, jestli to celodenní lítání rozjelo porod, ale já ráno 7. 2. všem psala, že se nic neděje. Uvařila jsem rychlý oběd a jelikož mě bolely paty z toho stání u plotny, šla jsem si lehnout. Pustila jsem si posledních dvacet minut posledního dílu seriálu a začal mě bolet podbřišek jako při menstruaci. Trošku jsem zpozorněla a ještě se mrkla na internet.  K těm slabým bolestem se přidalo tvrdnutí břicha, které trvalo v průměru čtyřicet vteřin, tak jsem si stáhla chytrou aplikaci a začala jsem si měřit kontrakce – po pěti minutách 🙂
Přítel v sobotu zase pracoval na té naší chodbě. Říkal mi, že malý musí ještě 14 dní v bříšku zůstat, že bude štukovat a pokládat dlažbu 😀 Vtipálek. Šla jsem za ním mu říct, že mě pobolívá břicho, ale že se ještě nic neděje, ať klidně pracuje. Šla jsem si nalakovat nehty, dala jsem prát prádlo, vyfotila těhotenskou průkazku a dobalila jsem si tašky. Pro jistotu. Kontrakce pořád stejné, takže jsem šla do sprchy. Po ní žádná změna. Ani k lepšímu, ani k horšímu. Možná se malinko stupňovala bolest, ale nic to nebylo (oproti porodu který následoval).
Potom za mnou přišel přítel a ptal se jak mi je. Říkala jsem, že pořád stejně a že bych si radši zajela na monitor do porodnice. Na to mi řekl, jestli si radši nechci pustit film, že má rozdělané lepidlo 😀 Také říkal, že má hlad – tak jsem nachystala večeři, najedli jsme se, on se osprchoval a musel se nutně ještě oholit. Kontrakce se stupňovaly, ale nic extra to nebylo. Po večeři jsme tedy konečně vyjeli. V porodnici jsem si říkala, že mě třeba ještě pošlou domů, tak jsem jim ohlásila, že jedu na monitor 😀 Sestra na mě koukala jako na zjevení, jak můžu jet v sedm večer na monitor 😀
Po vyšetření Dr. řekla, že jsem otevřená na 2 prsty a můžu se už převléct do nemocniční košile. Měla jsem radost a nadšeně jsem se v té košili šla ukázat příteli 😀 Chlubila jsem se mu, že si mě tam nechají…
„Vyfoť mě, vyfoť mě, naposledy s bříškem…“
image2
Jo, kdybych věděla…další dvě hodiny v bolestech a stále stejný nález. Tak mi PA (porodní asistentka) udělala klystýr a změna asi o jeden centimetr. Čekali jsme a nic. Tak jsem se s PA domluvila, že mi píchne vodu, abychom tomu pomohly. Kontrakce zesílily a já je musela pomalu rozdýchávat. Vždy když měla přijít kontrakce, volala jsem  k sobě svou drahou polovičku a mačkala mu ruku. Potom mi PA napustila vanu a tam se to rozjelo – hráli jsme jakousi hru – říkala jsem příteli jakou cítím bolest na stupnici od 1 do 10 – většinou to bylo 10, potom 12 a potom už to nešlo ani vydržet. Bylo to asi sto tisíc…ale to jsem netušila, že bolest bude ještě větší.  Zavelela jsem, aby zavolali PA, řekla jsem jí, že začínám cítit pocit na tlačení a tak mě zkontrolovala – 9,5 cm. Řekla, že je to krásný, ale mě na tom nic krásného nepřišlo. Z vany jsem vyšla kolem 2. hodiny ranní a absolutně mi nešlo tlačit. Trénovala jsem na lůžku, v různých polohách i u žebřin. A to jsem si myslela, že zatlačím a bude….a já tlačila celou hodinu! Přítel se mi snažil radit, jak mám tlačit,  ale moc to nešlo 😀 Ale pomáhal mi držet hlavu na hrudníku při tlačení. Řekla jsem PA, že už nemůžu, tak už všechny zavolala a šlo se na to….
DSC04855
Ve zkratce – největší bolest v životě – nástřih, hupsnutí na břicho, řev…a pak se mi ulevilo…viděla jsem malé modré miminko s pupeční šňůrou kolem krku, které hned začalo plakat. Podívala jsem se na přítele, který měl slzičky v očích a byla jsem šťastná. Mě slzičky neukáply, nějak jsem se nedokázala přes tu bolest přenést. Ale byla jsem šťastná.  Malého mi přiložili na bříško a okamžitě přestal plakat. Celých devět měsíců jsme si představovali, jak bude vypadat a v posledních týdnech se nám už o něm i zdálo….a konečně jsme se dočkali!
Po chvíli šel přítel s malým na vážení a měření a mě zašívali – 4 stehy a cítit to teda bylo fest. Ale tahle bolest se už aspoň dala vydržet…Další dvě hodinky jsme byli v nějaké tmavé návštěvní místnosti – z porodního sálu mě museli odvézt, protože tu noc rodily další 4 maminky. Byli jsme moc unavení a hladoví, ale šťastní.
DSC04864
A hlavně – už jsme byli RODIČE.
TÁTA a MÁMA.
RODINA!
Kojení se nastartovalo bez sebemenšího problému, až jsem se tomu divila. Akorát jsme zezačátku dokrmovali glukózou než se vytvořilo mlíčko. Celý první den malý prospal. Já usnula asi jen na půl hodiny  – pořád jsem si ho hlídala a kontrolovala ho.  V porodnici byl zlatíčko – budil se jen na přebalení a papání, i když zezačátku častěji. Z porodnice nás pustili už třetí den, což byl pro nás šok. Přítel chtěl celý den uklízet a už to nestihl, protože si musel jet pro nás. První den byl tedy opravdu náročný, vyčerpávající a divoký.  Ale zvládli jsme to i s úklidem. Já tedy ne – všechno obstaral můj milý. Za to ho mám nejradši!
Continue Reading

Těhotenské focení – část 2/2

bez prepaleni

V první části článku o focení jsem psala o tom, jak si fotografa vybírat, co by vám měl sdělit a jak by focení mělo probíhat. A taky to, že se nesmíte bát sdělit svůj upřímný názor! Dnes bych se ráda rozepsala o tom, jaké jsou nejčastější chyby na fotografíích, kterých si můžete sami všimnout. Takovou fotografii by vám profesionální fotograf neměl vůbec nabízet. Bohužel se však stává, že rádoby fotografové spoléhají na vaši neznalost a nechají si zaplatit i za nekvalitní snímek, protože vám to stačí. Ale vám by to stačit němělo!

Těch základních chyb není mnoho, ani já si nevšimnu všech chyb, sama je taky dělám a focením se učím. Ale neberu za to peníze!

1) Přepálení

Nevím, jestli vám slovo přepálení něco říká. Přepal neboli přeexpozice je jednolitá plocha na fotografii bez kresby. Nejčastěji to vidíte na fotkách tak, že vám objekty splývají nebo nejde rozeznat jejich struktura. Může vám splývat jak bílá, tak i jiné barvy nebo fotografie může být také podexponovaná, což znamená, že splývá tmavá či černá barva. Na fotce níže vidíte přepálené bříško – nejde vidět hranice mezi rukou a bříškem a ztrácí se i pupík. Na druhé fotografii již rozdíly poznáte. Za přepálené fotografie určitě neplaťte.

prepaleni

bez prepaleni

2) Ostření

Nejdůležitější je při focení portrétu, abyste měli ostré oči. To se u mě na fotografiích samozřejmě povedlo. Ale když byl se mnou focený i přítel, paní fotografka si neupravila nastavení a přítel bohužel nebyl na fotkách dostatečně ostrý. Pokud si fotografii chcete vyvolat ve formátu 10×15, tak to nevadí. Pokud byste si ale chtěli fotografii vyvolat ve velkém formátu, například nad postel, tato změna se tam výrazně projeví a nepůsobí to dobře. Já se snažila vyreklamovat jednu takovou fotografii a přišlo mi následující vysvětlení:

„Něktěří zákazníci si dokonce vybírají i fotky,které nemají dokonalé ostré oči, protože se jim fotky libí i tak.“

Samozřejmě, fotka je jinak pěkná, až na to, že jsme na ní rozmazaní! Někdy jde taková neostrost vidět pouhým okem bez toho, aniž byste ji zvětšovali.

Moje rada tedy zní: Náhledové fotografie (které byste měli dostat v plné velikosti například s vodoznakem) si klidně stáhněte a zvětšete na požadovanou velikost. Tak zjistíte, jestli fotografie stojí za to.

oci

 

3) Rušivé prvky

Občas se stane. Znáte ty fotky, jak někomu trčí z hlavy strom, nebo nějaký jiný předmět? To se stává při focení. Dávejte si na to pozor především u focení v exteriéru. Ale nejen trčící předměty z hlavy jsou problém. Může to být i ruka nebo noha, kterou jste si umístili tak, že vypadá nepřirozeně a zdeformovaně. Na to by vás ale fotograf měl upozornit.

z hlavy

4) Retuš

Retuš je také chybou fotografa. Chybou, která se dá napravit a jde s ní něco udělat (například oproti přepálení). Pokud máte pupínek nebo strie, při těhotenském focení může být retuš skvělým pomocníkem. Pozor ale na fotografy, kteří to neumí. Při focení na tablo na střední škole jsme si zaplatili jako třída profesionálního fotografa s vizážistkou. Přesně nám říkal, kam dát hlavu a jak se otočit. Ale výsledné fotografie byly…katastrofální. Víte proč? Pan fotograf mi kromě vrásek a pupínků vymazal také nosní dírku. Dokážete si představit, jak to vypadalo? Tak i na to si dávejte pozor 🙂

 

Kdo přijde na další tipy, na co si dát pozor, ráda si je přečtu. Snad vám tento dvoudílný článek k něčemu byl/bude. Přeji všem krásné fotografie, které si zasloužíte 😉

Continue Reading

2014/2015

PicMonkey Collage

Ráda bych se, jak už to zvykem bývá,  poohlédla za uplynulým rokem.

Celý minulý rok byl pro mě především pracovní a studijní. Což zní jako nuda. Ale nebylo tomu tak. Za svou práci jsem vděčná především proto, že jsem díky ní poznala spoustu skvělých lidí. Ve škole jsem si zase rozšířila své obzory.

Na konci roku 2013 jsme se s přítelem shodli na tom, že bychom mohli dát život další generaci. Nechci totiž psát o tom, že byl ten správný čas na miminko. To určitě nebyl a není, ale s takovým přístupem bychom daleko nedošli. Máme rádi výzvy a čím víc toho máme, tím víc si toho vymýšlíme. V květnu (kdy mám narozeniny) roku 2014 se nám podařilo „zasadit semínko“ a my se velmi opatrně začínali připravovat na roli budoucích rodičů.

Na přelomu června a července jsem byla na jedné z nejkrásnějších dovolených ve svém životě (všechny jsou úžasné). Viděla jsem želvy a plavala jsem s delfíny. Na naše video z dovolené se nemůžu vynadívat a stále si jej pouštím (z toho vyplyne moje rada pro další rok).

Pár výletů, setkávání s rodinou a hlavně začátek rekonstrukce. Konečně! Začínáme budovat domov pro naši rodinu. Náš pejsek oslavil druhé narozeniny a já jsem moc šťastná. Není to vždy jednoduché, ale jsem ráda, že celá rodina je zdravá a že se máme rádi.

Abych nezapomněla, tento rok jsem přesunula blog pod novou doménu a snažím se přispívat co to jen jde. Baví mě to a doufám, že vás to baví čist.

PicMonkey Collage

A jaká mám poselství a přání na rok 2015?

Mé priority se lehce změnily. Především si uvědomuju, jak důležité je zdraví a že to opravdu není jen fráze. Takže bych si přála, abychom byli všichni zdraví.  Udělat něco pro své zdraví (ať jsou to zdravé potraviny nebo cvičení, prostě něco).

Jak jsem již psala, video z dovolené je úžasné. Proto chci v roce 2015 točit co to jen půjde. Točit, točit, točit a fotit, fotit, fotit.

A jelikož se blížíme do fáze, kdy se naše životy začnou točit kolem jednoho malinkého človíčka, přeju si v roce 2015 udělat si čas i pro sebe – číst, jít ke kadeřníkovi, koupit si něco pěkného na sebe, podívat se na pěkný film,…

V létě bych se ráda podívala na pár výletů po okolí – a tak by mohly přibývat články kam na výlet (s rodinou).

 

Krásný rok 2015 všem!

 

 

 

 

 

Continue Reading

Proč je pro mě rodina nad zlato

IMG_5517

Abych pravdu řekla, vyrůstala jsem v prostředí poloprázdné lednice a každý týden otevírala dveře našeho panelákového bytu paní, která si k nám přišla pro splátku.

Dříve jsem rodičům spoustu věcí zazlívala. Třeba to, že mí spolužáci mají tohle a tamto a já to nemám. Taky to, že jsem málem nedostudovala střední školu. A taky a hlavně to, že jsou finančně negramotní. Ale po několika letech, s postupem času, jsem došla k úplně jiným závěrům. Znám rodiny, které se hádají o rodinné majetky, závidí si navzájem a nepřejí si osobní či rodinné štěstí. A naše rodina, asi proto, že nikdy nic pořádně nevlastila, to tak nemá. Škádlíme se, taky se malinko pomlouváme, ale máme se rádi. Moc.

Každá rodinná oslava a sešlost čítá asi patnáct nejbližších rodinných příslušníků. Není uklizeno každé smítko, ale  v celém domě vládne pohoda. Je to takový ten hladivý a hřejivý pocit, kdy víte, že jste tam, kde vás mají rádi a nemusíte nic řešit.

IMG_5517

Třeba na Vánoce. Mačkáme se v malém bytě. Já a děti zdobíme stromeček. Brácha občas ukradne z krabice na lednici dvě trubičky a jednu mi na tajňačku podá. Máma s tátou chystají něco v kuchyni, někdo křičí z toalety: “Obsazenóóó” a do toho hrají pohádky a všichni se usmívají. Do toho se nám pod nohama plete pes, někdy i dva. Máma donese kapra a všichni zahodí co měli v ruce a rozeběhnou se s křikem k ní.

To jsou chvíle, kdy mi došlo, že rodina je pro mě samozřejmě spolu se zdravím nejdůležitější na světě. K čemu mi budou šperky a materiální statky, když se v případě nouze nebudu mít na koho obrátit, nebudu se mít kam jít vyplakat a taky s kým bych sdílela všechnu tu radost?

Můj dědeček byl před týdnem na náročné operaci srdce. Ještě před týdnem jsem řešila dárky a moc mi na tom záleželo. Teď už mi jen záleží na tom, abychom se na Vánoce všichni sešli, dali si dobré cukroví a usmáli se na sebe. Doma si s přítelem zapálíme svíčku, přitulíme se, vyskočí za námi náš pes a nasáčkuje se mezi nás. Ostatně tak jako vždy. A to je přesně to, co potřebuji k životu!

Přeju všem, abyste si našli chvilku navštívit vaše nejbližší, nebo jim alespoň zavolat a zepta set, jak se jim daří.

Continue Reading