Jak probíhal můj porod…

DSC04864
Předem se omlouvám za to, jak vypadám na fotkách a za jejich kvalitu -ale aspoň si představíte, jak to probíhalo.
V pátek 6.2. se u nás v Brně v práci podepisovaly takzvané růžovky. Mě tvrdlo břicho tak, že jsem nemohla vyjít ani do mezipatra na wc, jak to bylo nepříjemné a začínala jsem být trošku v depresi z těch čtyř stěn. Tak můj milý zavelel, vzal si volno a že pojedeme do Brna vybrat dlažbu do vstupní chodby a dveře. To byl pátek 6.2.  Lítali jsme celé dopoledne, já si pokecala v práci a dokonce jsem milého ukecala na poslední nákupy 🙂 Všichni se mě ptali, jestli to celodenní lítání rozjelo porod, ale já ráno 7. 2. všem psala, že se nic neděje. Uvařila jsem rychlý oběd a jelikož mě bolely paty z toho stání u plotny, šla jsem si lehnout. Pustila jsem si posledních dvacet minut posledního dílu seriálu a začal mě bolet podbřišek jako při menstruaci. Trošku jsem zpozorněla a ještě se mrkla na internet.  K těm slabým bolestem se přidalo tvrdnutí břicha, které trvalo v průměru čtyřicet vteřin, tak jsem si stáhla chytrou aplikaci a začala jsem si měřit kontrakce – po pěti minutách 🙂
Přítel v sobotu zase pracoval na té naší chodbě. Říkal mi, že malý musí ještě 14 dní v bříšku zůstat, že bude štukovat a pokládat dlažbu 😀 Vtipálek. Šla jsem za ním mu říct, že mě pobolívá břicho, ale že se ještě nic neděje, ať klidně pracuje. Šla jsem si nalakovat nehty, dala jsem prát prádlo, vyfotila těhotenskou průkazku a dobalila jsem si tašky. Pro jistotu. Kontrakce pořád stejné, takže jsem šla do sprchy. Po ní žádná změna. Ani k lepšímu, ani k horšímu. Možná se malinko stupňovala bolest, ale nic to nebylo (oproti porodu který následoval).
Potom za mnou přišel přítel a ptal se jak mi je. Říkala jsem, že pořád stejně a že bych si radši zajela na monitor do porodnice. Na to mi řekl, jestli si radši nechci pustit film, že má rozdělané lepidlo 😀 Také říkal, že má hlad – tak jsem nachystala večeři, najedli jsme se, on se osprchoval a musel se nutně ještě oholit. Kontrakce se stupňovaly, ale nic extra to nebylo. Po večeři jsme tedy konečně vyjeli. V porodnici jsem si říkala, že mě třeba ještě pošlou domů, tak jsem jim ohlásila, že jedu na monitor 😀 Sestra na mě koukala jako na zjevení, jak můžu jet v sedm večer na monitor 😀
Po vyšetření Dr. řekla, že jsem otevřená na 2 prsty a můžu se už převléct do nemocniční košile. Měla jsem radost a nadšeně jsem se v té košili šla ukázat příteli 😀 Chlubila jsem se mu, že si mě tam nechají…
„Vyfoť mě, vyfoť mě, naposledy s bříškem…“
image2
Jo, kdybych věděla…další dvě hodiny v bolestech a stále stejný nález. Tak mi PA (porodní asistentka) udělala klystýr a změna asi o jeden centimetr. Čekali jsme a nic. Tak jsem se s PA domluvila, že mi píchne vodu, abychom tomu pomohly. Kontrakce zesílily a já je musela pomalu rozdýchávat. Vždy když měla přijít kontrakce, volala jsem  k sobě svou drahou polovičku a mačkala mu ruku. Potom mi PA napustila vanu a tam se to rozjelo – hráli jsme jakousi hru – říkala jsem příteli jakou cítím bolest na stupnici od 1 do 10 – většinou to bylo 10, potom 12 a potom už to nešlo ani vydržet. Bylo to asi sto tisíc…ale to jsem netušila, že bolest bude ještě větší.  Zavelela jsem, aby zavolali PA, řekla jsem jí, že začínám cítit pocit na tlačení a tak mě zkontrolovala – 9,5 cm. Řekla, že je to krásný, ale mě na tom nic krásného nepřišlo. Z vany jsem vyšla kolem 2. hodiny ranní a absolutně mi nešlo tlačit. Trénovala jsem na lůžku, v různých polohách i u žebřin. A to jsem si myslela, že zatlačím a bude….a já tlačila celou hodinu! Přítel se mi snažil radit, jak mám tlačit,  ale moc to nešlo 😀 Ale pomáhal mi držet hlavu na hrudníku při tlačení. Řekla jsem PA, že už nemůžu, tak už všechny zavolala a šlo se na to….
DSC04855
Ve zkratce – největší bolest v životě – nástřih, hupsnutí na břicho, řev…a pak se mi ulevilo…viděla jsem malé modré miminko s pupeční šňůrou kolem krku, které hned začalo plakat. Podívala jsem se na přítele, který měl slzičky v očích a byla jsem šťastná. Mě slzičky neukáply, nějak jsem se nedokázala přes tu bolest přenést. Ale byla jsem šťastná.  Malého mi přiložili na bříško a okamžitě přestal plakat. Celých devět měsíců jsme si představovali, jak bude vypadat a v posledních týdnech se nám už o něm i zdálo….a konečně jsme se dočkali!
Po chvíli šel přítel s malým na vážení a měření a mě zašívali – 4 stehy a cítit to teda bylo fest. Ale tahle bolest se už aspoň dala vydržet…Další dvě hodinky jsme byli v nějaké tmavé návštěvní místnosti – z porodního sálu mě museli odvézt, protože tu noc rodily další 4 maminky. Byli jsme moc unavení a hladoví, ale šťastní.
DSC04864
A hlavně – už jsme byli RODIČE.
TÁTA a MÁMA.
RODINA!
Kojení se nastartovalo bez sebemenšího problému, až jsem se tomu divila. Akorát jsme zezačátku dokrmovali glukózou než se vytvořilo mlíčko. Celý první den malý prospal. Já usnula asi jen na půl hodiny  – pořád jsem si ho hlídala a kontrolovala ho.  V porodnici byl zlatíčko – budil se jen na přebalení a papání, i když zezačátku častěji. Z porodnice nás pustili už třetí den, což byl pro nás šok. Přítel chtěl celý den uklízet a už to nestihl, protože si musel jet pro nás. První den byl tedy opravdu náročný, vyčerpávající a divoký.  Ale zvládli jsme to i s úklidem. Já tedy ne – všechno obstaral můj milý. Za to ho mám nejradši!

Další články

3 komentáře

    1. Jsem jediná z okolí s takovým vnímáním porodu, ale muselo to ven, abych se s tím smířila a mohla mít druhé 🙂 Moje známá zažila orgasmický porod, takže třeba se máš na co těšit!

Díky za každý komentář!