A je to tady. Po více než roce od počátku rekonstrukce jsme se rozhodli, že už toho máme dost. Jeden z nás má vždy plné zuby práce a fláká se. Ten druhý se toho prvního snaží motivovat a přesvědčovat, že pracovat se musí. A tak jsme na slevovém portálu našli pobyt, zabalili jsme a hurá na výlet načerpat nové síly.
Pan Dítě měl tři dny teploty, takže jsme se doma váleli a tulili. Hledala jsem na internetu různé aktivity pro rodiče a děti a zjistila jsem, že většinu z nich děláme i my. A tak jsem chtěla sepsat, co všechno se dá s dětmi dělat, ale skončilo to u mé krátké úvahy.
Hugo má 15 měsíců. Hlídání na celý den jsme měli už nespočetněkrát, ale vždy jsem ho využila pro psaní diplomky a učení se na státnice. Ale škola je za mnou a jedna (moje spolužačka, kolegyně a kamarádka – takže moje AIO) moje kamarádka (zdravím Kamku) se nám nabídla, že Huga celý den pohlídají. Takovou nabídku jsme nemohli nechat být, takže jsme se jednoho víkendového dne nasnídali a vyrazili jsme do Brna. Na rande.
Jsou příběhy, které píše sám život. A když je ten život obohacen dětmi, je takových příběhů mnohem mnohem více….Dnešní příhoda o tom, jak jsme se vydali na plavání.
První leden si pamatuju velmi dobře. Pan dítě se vzbudil s rýmou. A znáte to. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Asi to platí, protože právě rýmička a kašílek, to je to, co nás trápilo celý měsíc.
První týden v Lednu měla jedna malá slečna páté narozeniny, tak jsme jí byli popřát. A v té době k nám domů přijela naše maminka. Už jsem vám o ní povídala? Když jsem o ní mluvila v práci, bavila jsem celou kancelář. A když mi do práce náhodou zavolala, měla jsem vyřizovat pozdravy. Je to naše celebrita. Moje máma má kolem 90% ztráty sluchu. Ano, je to obrovský handicap. Ale je to také něco, díky čemuž zažívá celá rodina velmi radostné chvíle. Určitě vám jednou popíšu historky o Otíkovi a o FBI. Jednou bych naši mámu chtěla zakomponovat do nějaké knížky. Tohle se totiž nedá vymyslet.
Když jsem ještě bydlela s rodiči a bratrem, zdobili jsme stromeček na Štědrý den ráno. Bráška donesl ozdoby a stromeček ze sklepa, odsunuli jsme křeslo a vytáhli jsme umělý stromeček, který jsme začali zdobit většinou modrými, bílými a stříbrnými ozdobami. Pamatujete si na takové bílé plastové sněhové vločky? Ty jsme měli doma taky. U zdobení jsem pojídala cukroví a dívala jsem se na pohádky. Letos jsme zůstali doma a jelikož jsme plánovali cestu po svátcích za rodinou, ozdobili jsme si stromeček dříve. Mám ty rituály moc ráda, jak to je v každé rodině malinko jinak.
Stromeček jsme ozdobili v předstihu. Pantáta nachystá stromeček, dá na něj světelný řetěz a já zdobím zbytek. Máme tradiční červené a slaměné ozdoby a nakrájený pomeranč. Štědrý den letos utekl rychleji než ty předchozí. Ráno jsme se chvíli váleli v posteli v povlečení se soby a sněhovými vločkami. Posnídali jsme vánočku a Pantáta šel na dárky. Balení mu trvalo, já jsem zatím uklízela a připravila jsem nám salát z polníčku s pečenou červenou řepou a kozím sýrem. Odpoledne se Pantáta pustil do přípravy večeře. Kapr a večeře celkově je (teď už bych mohla říct tradičně) v rukou pantáty. Ten strávil nad salátem a kaprem celé odpoledne. Huga jsme dali spinkat a v klidu jsme si vychutnali kapra. Když se Hugo vzbudil, nacpali jsme do něj neslavnostní bílý jogurt, převlékli jsme se a šli jsme se podívat ke stromečku.
Ještě dodám, že náš Pantáta je nejlepší z nejlepších. Ohrožený druh. Tak si totiž říkáme. Ale o tom zase jindy. Celý den šířil ducha Vánoc, radoval se, zpíval, hopsal. To vše tak moc, že to chytlo i mě. Dokonce mi dal Pantáta úkol. Měla jsem patnáct vteřin na to, abych předvedla, jak moc se těším na večer. Začala jsem skákat, švidrat a křičet Vánoce, Vánoce. A pak jsem skočila na postel, dala pusu Pantátovi a pak už jsme byli zase dospělí.
Pod stromečkem kupa dárků, všichni jsme měli obrovskou radost. Hugo měl největší radost asi z naší nové pánvičky, do které si házel dřevěné figurky a potom také z dálkového ovladače pro děti. Určitě vám sem dám příští rok (to to letí, co?) nějaké tipy na nákupy hraček pro prcky, protože to stojí za to. Rozbalování dárků za Huga nám dalo moc práce, unavilo nás to. Tak jsme se tradičně uvelebili na gauči, uspali prcka a podívali jsme se na pohádku v televizi. Další sváteční dny patří mezi ty hektické. Návštěvy babiček a dalších členů rodiny, rozbalování dárků, plná břicha…
Na těch naších svátečních dnech bylo úplně nejlepší to, že jsme trávili čas společně, jako rodina. Ukradli jsme si pro sebe chvilku, hráli jsme si s novými hračkami, procházeli jsme se, ládovali se dobrůtkami, povídali jsme si. Já doufám, že za těch pár dalších dní ještě něco stihneme. Rodina, zdraví, čas a přátelé, to je totiž nejvíc.
Paprsky podzimního slunce nás příjemně zahřívají. I přes rýmu, která Huga trápí už týden, jsme vyrazili ven. Popravdě jsme si pouze otevřeli vrátka a vyšli za dům na zahradu (U nás by neřekli, že jsme šli na zahradu, ale do humna). Vzali jsme Jacka a šli jsme až k vinohradu. Výhled byl opravdu nádherný, od nás vidíme až na Slovensko. Víno už je sladké a švestky už také dozrály. Hugo si užíval nošení v šátku. Koukal na Jacka, jak poskakuje sem a tam a snaží se vyhrabat nějakou tu myšku. Řekla jsem si, že když už máme novou kuchyň, tak bychom mohli zkusit upéct něco sladkého. To je totiž moje…
Tohle babí léto by mohlo trvat déle. Já si ty podzimní slunečné paprsky opravdu užívám. A víte proč se teplému podzimnímu počasí říká babí léto? V tomto období můžeme pozorovat poletující pavučiny ve vzduchu, které připomínají „babské“ šedivé vlasy.
Ukradla jsem si chvilku času a šup s koláčem do trouby. Kombinace klasického hrnkového těsta s vytuněnými švestkami (povařenými se lžící cukru a kapkou mandlového aroma) a posypkou, která vytvořila křupavou krustu. Do druhého dne zůstal jen kousek a i ten rychle zmizel.
Popřemýšlejte o tom, co vám dělá radost, najděte si chvilku času a pusťte se do toho. Ať je to procházka, koláč nebo posezení s přáteli. Pěkný víkend.
Přesně v tomhle duchu jsme prožili minulou neděli.
Před 14 dny jsme přišli o dovolenou a přitom bylo vše naplánováno do nejmenšího detailu. V tomhle plánování není moc dobré. Máte plány, nesmírně se těšíte a potom se stane něco, co vám brání je uskutečnit. Přichází velké zklamání. Jak jinak.
V neděli jsme si řekli, že bychom si mohli vyjet na nějakou dobrou kávičku. Jeli jsme k Hodonínu a než jsem se nadála, byli jsme na Slovensku. Jeli jsme dál a dál a nevěděli jsme kam. Prvním městem, které jsme potkali je Senica. Tam jsme ale projížděli náměstím a nic se nám nelíbilo. A tak jsme jeli dál…
Další město bylo o 50km dál – Trnava. Sice jsme se u značky, kde Trnava končí, museli otočit, ale nakonec jsme do centra trefili. Parkování na většině parkovišť je o víkendu zdarma. Vyložili jsme kočárek a vyšli jsme na promenádu. Ta byla pěkná, čistá a upravená. Dokonce mají na ulici nainstalovaný systém zavlažování chodníků a chodců v horkém počasí. Byli jsme jako tři děti – okamžitě jsme se pod sprinklery vrhli.
Byla neděle a tak všechny místní obchůdky měly zavřeno. Kousek dál jsme však uviděli první kavárnu. A pak další a další. A další. Chtěli jsme do kavárny o kousek níže, ale měli plno. A tak jsme navštívili kavárnu Cafe pod vežu. Káva nebyla špatná, ale už jsem měla lepší. Prostředí však bylo moc příjemné.
Každopádně jsme si kávu užili. I zmrzlinu o kousek dál. A potom jsme zamířili k bazilice sv. Mikuláše. Víte, že se Hugo měl jmenovat Mikuláš? Kostel je uvnitř krásný, zachovalý. Dochovalo se v něm několik gotických maleb. Kostel i náměstí sv. Mikuláša jsou dominantou města se svým duchovním poselstvím. A kolem nich jsou zachovalé hradby, které jsou největší na Slovensku.
Počasí nám opravdu vyšlo a výlet do neznáma nakonec také. Jo a v Trnavě je na náměstí klavír, kde si může každý zahrát. Kluci si to taky nemohli odpustit.
Tímto dnešním článkem bych vás chtěla inspirovat k výletům do neznáma. Jsou skvělé a já si to nesmírně užila. Neměla jsem přehnaná očekávání, netěšila jsem se a o to intenzivněji jsem prožívala každý moment strávený s rodinou.
Dnes bylo opravdu nádherné počasí. Tak akorát na dlouhou procházku. Naše vesnice má pár tisíc obyvatel a od jednoho konce k druhému to trvá pěšky rychlou chůzí patnáct minut. Proto ráda chodím na procházku do areálu, kde můžeme být delší dobu. Jen tak posedět a sledovat třeba ryby v rybníce. A že jich tam je! Jelikož rybník vysychá, dostala jsem se blíž i k leknínu.
Hugo většinu cesty prospal, ale u rybníka se probudil a už nechtěl jen tak ležet. Tak jsem mu ukázala okolí a potom jsem improvizovala. Vzala jsem plenku a dala ji na palouček do stínu a Huga jsem tam na chvilku položila. A aby se mu tam líbilo, šoupla jsem mu na hraní šišku.
Problém byl, když jsem ho chtěla vyfotit. Celou dobu jsem se snažila upoutat na sebe pozornost, ale zároveň moje pozornost byla na podložce. Hlídala jsem totiž klíšťata. A tak se mi podařilo fotek jen pár.
A jelikož mám dobrou náladu, prozradím vám něco málo o mé zálibě ve focení. O focení jsem se zajímala již od nějakých patnácti let. Pamatuji si, jak jsem se se svou první (podle mě) povedenou fotkou pochlubila na jednom fóru o focení. Jaké bylo mé zklamání, když jsem se od fotografů dozvěděla, že moje fotka je naprosto příšerná. Ona byla, ale já to tehdy neviděla.
Na vysoké škole si moje spolužačka pořídila zrcadlovku. Taky jsem ji chtěla, ale neměla jsem dost financí. A pak mi ta moje spolužačka, Nela se jmenuje, řekla: „Život je jen otázkou priorit“. To znamenalo, že jsem si to šla prostě zařídit tak, abych ten foťák měla. A měla jsem z něho obrovskou radost. Hned jsem šla fotit a první fotky byly taky katastrofa.
Malinko jsem se o kompozici začala učit, až když jsme s mým Pan Tátou chodili na fotící rande. Jako úplně první dárek u mého milého jsem od Ježíška dostala knížku o focení a o dva roky později nám Ježíšek nadělil nový objektiv. A to byl ten zlom. Od té doby se mi fotí líp a v současné době se učím nastavovat správné hodnoty při focení tak, aby na fotce nebyly přepálená místa nebo aby nebyla moc tmavá.
Uplynulo hodně času, ale i teď mám co dělat, aby se mi nějaká fotka povedla. Na každé fotce vidím nějakou chybu, ale bohužel pozdě. Na tohle jsem trošku náročná. Prostě detailista. Trošku míň mě baví upravování fotek v grafickém programu, ale i to snad jednou vychytám. Jsem přeci na mateřské.
Tak. A zase víte něco o mně. Celá procházka mě neskutečně nabila pozitivní energií. Jen vám povím, že heslem, které mi moje spolužačka řekla, se řídím doteď. Ale trošku jinak, než dřív.
V současné době k nám bohužel nemůžeme nikoho pozvat. Ale vy máte to privilegium se k nám podívat na pár detailů.
Na blogu je rubrika Dekor, bydlení a DIY. Já pevně věřím tomu, že se brzy trošku rozroste a to proto, že před pár měsíci jsme začali s rekonstrukcí. Dnešní fotky tedy berte trošku s nadsázkou.
Rekonstruovat domeček, ve kterém jsme bydleli, bylo potřeba. Třicet let starý nábytek. Police a vitríny, ze kterých na mě broušené a jiné nádobí volalo o utření prachu. Ne, tohle já uklízet nebudu. To je nevýhoda toho, když nejdete do nového. O tom, že bude potřeba vyřešit bydlení jsme věděli dlouho. Ale nic se nedělo. Až do doby, kdy jsme se dozvěděli, že mi v břiše roste fazolka. Ta, ze které se vyklubal Pan Dítě (nová přezdívka od tatínka). Jenomže znáte to – tahanice ohledně vyřizování bydlení jsou zdlouhavé a jak to tak u nás bývá, nic nemělo hladký průběh. A tak jsme stihli akorát vystavět novou koupelnu, která byla dokončená v den, kdy jsme se vrátili z porodnice.
Vždycky jsem si přála vintage kuchyni. Přišla mi naprosto nadčasová a hlavně útulná. Nemám ráda katalogové domečky, ve kterých nenajdete ani jeden osobní předmět. Taky bych doma chtěla starý kufr nebo truhlu, pařez namísto nočního stolku a další věci. Vintage kuchyně ale doma nebude. A to zkrátka proto, že teď jsme dva (kteří do toho můžou mluvit) a musíme dělat kompromisy.
Ale…musím vám říct jednu věc. Kuchyně je zaměřená a jakmile vybereme spotřebiče, míří rozměry do výroby. A já můžu už teď prozradit, že novou kuchyň zbožňuju. Budu tam mít kuchyňský ostrůvek, který jsem si vždy přála a dokonce na něm budu vařit! Jelikož je domeček veliký, rekonstrukce patra bude zdlouhavá, ale spodní patro bude čekat na mé dekorace, věnce, květiny, vázy a vychytávky!
A abych pravdu řekla, nejvíce inspirace čerpám na internetu. Třeba modrastrecha.cz je super. Najdu tam jak inspirace, fotky, tak se tam můžu poradit o tom, co zvolit za materiál, najít lidi se stejnou zkušeností, kteří poradí. Pinterest je také plný inspirativních fotek, hlavně pro DIY. A pokud si chcete sami něco vyrobit do domácnosti, mrkněte na pořad na stream.cz, který se jmenuje Vychytávky. My máme v cajku vchodové dveře (teda bez schodů), takže se brzy chystám vyrobit květinový věnec na dveře – sledujte pozorně blog! 😉
Abych pravdu řekla, kuchyň už je zaměřená. Za dva měsíce nejpozději uvidím výsledek a hned jak ho uvidím já, mohla bych se podělit o další části našeho domečku. V současné době ještě finišujeme dekor pracovní desky a spotřebiče. Můj milý staví krbovou vložku a já se rozhoduju, jestli budu ladit do šeda nebo do odstínů krémové a hnědé. Hnědá se mi líbila dříve, šedá je má nová láska…
A kde čerpáte inspiraci vy? Pokud máte nějaký zajímavý odkaz, šup s ním do komentářů!
