1. trimestr – 5. – 13.tt

Test 2

Květen 2014

Týden 5

Tento na mou mysl náročný mateřský pud přešel po týdnu. Ale já se rozhodla dobrat poslední pilulky a potom už nic neřešit. Prosinec, leden, únor, březen, duben, květen. Květen!

Na konci května se mi začala točit hlava. Nejdřív v sobotu. Potom v pondělí. V úterý a ve středu jsem málem znesvětila naše autíčko a příteli jsem nadávala, že v autě to smrdí jako u starých lidí. Neměla jsem chuť na zmrzlinu. Sakra…co se to děje?

7.6. 2014

Týden 4-5

Udělala jsem si test.

Ach! Zkoprněla jsem a nevěděla jsem co dělat. Vrátila jsem se zpátky do postele a hypnotizovala protější zeď. Co teď? Mám mu to říct? On mě určitě nebude chtít. Začala jsem plakat. Přítel mě chtěl poslat k psychologovi. Že prý to není normální, abych jen tak plakala. Ujistil mě, že mě má rád a neopustí mě a tak jsem se zvedla a šla uklízet. Ale něco se stalo. Přepnul mi mozek! Někdo mi přepnul mozek do těhotenského módu!  Vetřelec? Mozek nestíhal zpracovávat mé myšlenkové pochody a tak jsem se dostávala do čím dál větší deprese. Ale ne, vlastně se těším. Nejsem nějaká labilní?

První test proběhl v sobotu, v pondělí jsem vytiskla svou fotku a přilepila na ni leporelo ve tvaru bříška. Když už, tak pořádně. Foťák jsem naaranžovala do obývacího pokoje a zapla režím nahrávání. Příteli jsem dala svou fotku s textem:

“Ahoj tati! Jestli vše půjde hladce, na svět bych se mělo podívat v únoru. Zatím jsem jenom embryo, veliké jako sezamové semínko a vážím méně než jeden gram. I tak dokážu dělat pěknou neplechu. Příští týden by se mi mohlo začít vyvíjet srdíčko. Tak mi drž pěsti. Budeme 4!“

(Pozn.: 4 proto, že máme společně ještě jednoho člena rodiny, a to našeho pejska.)

Test 2

Táta nechtěl uvěřit svým očím a uším. Pořád mě chtěl obejmout a já nechtěla. Nechtěla jsem se radovat, protože se může cokoliv stát. Měl radost a říkal, ať mu dám do ruky kladivo, že začíná opravovat dům, že není nic připravené.

Druhý den ráno jsme provedli kontrolní test. “Ty vole”, vycházelo z jeho úst stále dokola.

 

Týden 6 +7 +8

První kontrola u lékaře vyloučila mimoděložní těhotenství a já mohla v klidu odjet do Egypta.Prcka a vetřelce v břiše nazýváme pracovně tečka nebo bodík.  Každé ráno zvykám přítele na to, aby prďolu pohladil a pozdravil, ale moc mu to nedochází. Mozek mu nepřepnul jako mě. Stále se mě ptá, jakto, že jsem si už týden nedala kávu?

Nevolností jsem téměř netrpěla, spíše nechutenstvím a únavou. Ještě, že odpočívání je na dovolené povolené. Taky se mnou začaly cvičit hormony. Plakala jsem u snídaně, plakala jsem kvůli pěknému počasí, plakala jsem i když jsem po deseti dnech uviděla v letadle české máslo. Asi jsem si uvědomila, jaký jsem vlastenec, i když celý život vyhrožuju, že odjedu pryč.

Týden 9

Hodila jsem nohy na kozu v ordinaci a přemýšlela, co se dozvím. Sestřička byla zvědavá a přišla za paní doktorkou, aby se mohly dívat na MŮJ ultrazvuk. Naštěstí je to včas přešlo a obrazovku otočily i ke mě. Vidíte ten flíček, jak se hýbe? To je srdíčko. A usmívaly se jak dvě zhulené babky. Říkala jsem si, že nebudu tak trapná jak ony, podívala jsem se na to srdíčko a v tu chvíli jsem se stala třetí zhulenou babkou v místnosti. Přítel po telefonu na to, že jsem viděla srdíčko řekl jen: “Hovno.” Jak romantické. Tečka už nebyla tečkou, byla to taková kulička, ale tak bodíkovi říkat nebudu. Asi to teď bude prcek.

 

Týden 10

Nic se mi nechce. Přemýšlím nad tím, jaké testy si připlatit a jaké ne. Moje sestra s dětmi a máma nás poctily svou návštěvou. Vyžehlily, uklidily. Sestra se mě ptala, jestli náhodou nemám málo železa, když jsem pořád unavená. A začala vykládat o vrozených vadách a potratech po shlédnutí televizních novin. Ty mimochodem taky nesmím sledovat, nebo  pořád brečím. Ta míra solidarity mě už unavuje. A taky jsem pořád naštvaná. Na všechny a na všechno! Ségra se taky ptala, jestli se snažíme o dítě, když beru tu kyselinu listovou, tak jsem jí řekla, že ano. A přítel u toho nebyl, takže jí druhý den na stejnou otázku odpověděl, že si dáváme pozor.

Týden 11

O víkendu jsme jeli ke známým na víkend. Odmítala jsem všechny neřesti – kávu, pivo, víno, vodku a znovu kávu a znovu víno…Večer jsme museli s pravdou ven. Narážka, že jsem jako u suchánků mě mrzela, tak se můj lehce podnapilý přítel usmál a řekl: “No já myslím, že už je na čase jít s pravdou ven…” V tu chvíli se začali všichni usmívat a gratulovat nám. Pousmála jsem se a řekla jsem, že na gratulace je ještě brzy. To ty moje obavy před prvním velkým ultrazvukem. Paní domu se mě zeptala, ve kterém, že to jsem týdnu. Řekla jsem jí, že v 9. a ona, že teda mají stejnou novinu, ale že ona je v 10. týdnu.. V tu chvíli jsme všichni vyvalili oči a všem spadl kámen ze srdce.

Konečně jsem mohla o bodíkovi mluvit, konečně se mě někdo začal ptát, jak mi je. Jestli chceme holku nebo kluka, jak se bude jmenovat, jestli jsme to plánovali dlouho atd. Tatínek si přeje víc kluka, maminka zase holčičku, asi normální stav. A já konečně nebyla divná, když jsem nepila alkohol. Jsem asi čím dál více labilní, zprávy jsou pro mě stále tabu. Ve vteřině se rozpláču a hned v té druhé zrudnu vzteky. Vadí mi všechno.

Jídla moc nepozřu, ale cítím se lépe, než v předchozích týdnech. Když do sebe ráno nacpu alespoň trochu pomerančového džusu nebo lžíci cereálií, není mi potom tak zle. Když se nad tím tak zamyslím, tak už dva týdny mám velké chutě na polévky, především na vývary. Ale málokdy si ji dám. Asi bude tento víkend polévkový. 🙂 Jo a taky mám chuť na různé čuňačinky – paštiky, rybí pomazánky, Co se týká váhy, tak stále hubnu, než abych přibírala, takže už doufám, že se tento stav brzy obrátí.

Táta se začíná více zajímat o mě i o miminko, pomáhá nám s těžkým nákladem a snaží se mě podporovat. Je starostlivější než předtím. Už jsme se i zběžně dívali na kočárek a koupili první kus nábytku do budoucího pokojíčku – bílou komodu.

Týden 12

Víkend byl zve znamení výletů. V pátek jsem si pochutnala na pizze a v sobotu jsme vyrazili do Znojma na oběd (nic moc) a poté hurá do Národního Parku Podyjí. Obešli jsme asi pětikilometrový okruh. Nebyla jsem nijak zvlášt unavená, cítila jsem se skvěle. V neděli jsme vyrazili s našimi známými a s naším pejskem kousek od nás na vykopávky do Mikulova. Tam jsem si každých pár metrů musela sednout nebo alespoň dřepnout, čemuž se naši známí určitě divili. Jóoo, kdyby věděli…Celkově mi bývá čím dál lépe, za což jsem vděčná, protože už jsem dva měsíce doma pořádně nic neudělala a začíná to tam být znát.

Týden 13

Poslední týden…Když si s sebou nestihnu vzít pití, musím si po cestě na vlak koupit alespoň pitíčko. Složení nekomentuju, jen vím, že naše dítě tohle určitě pít nebude. Jak jsme na tomhle mohli vyrůst? V jedné ruce pitíčko, v druhé těhotenské lízátko a naproti mě sedí prcek, který na mě kouká jako na blázna. A já si připadám, že je mi pět jako jemu.

Příprava oběda mě značně zmáhá, takže už jsem u třetí série Zoufalých Manželek. A každý den se těším na další díl!

Tak…a hurá na screening!

Continue Reading

Dosud neznámé slovo – TĚHOTENSTVÍ

DSC09650

Začalo to nevinně. A stačilo k tomu pouze pár dní. Ještě v létě roku 2013 jsme si při každém odchodu návštěvy s dětmi oddychli. Sedli jsme si na gauč, nohy na stůl.

Konečně klid.

Jednoho dne v září nebo v říjnu  opět odešla dětská návštěva. A my si tenkrát řekli: “Je tady moc ticho.” A tak začal náš příběh…

Začali jsme přemýšlet o rodičovství. V listopadu jsem měla pár dní, kdy mě pronásledovaly takzvané mateřské pudy. Kdo je neměl, ten opravdu neví. Myslela jsem na dítě od rána do večera, usínala jsem s těmi myšlenkami a další den se s nimi zase probouzela. Říkám své polovičce: “Asi na mě jdou mateřské pudy.” “Ty chceš mít dítě?”, odvětil přítel. “Asi jo.”

DSC09650

A už to bylo. Dohodli jsme se na vysazení antikoncepce na konci listopadu a já od ledna začala užívat kyselinu listovou. Je spousta věcí a otázek, o kterých se dá uvažovat ve spojení se slovem mateřství a těhotenství a dítě. Nebyl ideální čas na dítě, ale v životě se radši řídím city. A tehdy to tak bylo taky. První pozitivní test jsem měla někdy na konci května. Byl to šok, ale o tom zase jindy.

Test 7,6,

Človíček by se měl narodit začátkem února a mé pocity štěstí střídají pocity nepřipravenosti a zoufalství.

Budu ráda, když se o svou cestu těhotenstvím budu mít s kým podělit a že budu mít s kým sdílet všechny informace. Jako budoucí mamince prvorodičce mi totiž prvomaminkovský blog chybí a k informacím se dostávám velice těžko.  Snad zde bude vše důležité. A když ne, ráda zodpovím všechny dotazy 🙂

Pěkný den!

Vaše….Martina

Continue Reading